Tomáš Necid Blog

Včera se prostřednictvím deníku Sport poprvé setkali.

Měli si co říct. Na zahrádce jednoho z vyhlášených podniků na Rudém náměstí strávili pohodovou hodinku u pozdního oběda. Servírovaly se mořské potvory, maso s rýží, salát Caesar, prvotřídní olivy…

Nakonec si oba sportovci vyměnili svá telefonní čísla, pověděli si, kde se nejlíp nakupuje aktuální móda. A také si slíbili, že až to půjde, potkají se na zápase jednoho či druhého. Vždyť svá pracoviště nemají od sebe vůbec daleko, oba hrají v Lužnikách.

Tak pánové, povězte mi, kdy jste poprvé zaregistrovali jméno toho druhého?
Necid: „Začni, dík!“ (směje se)
Hudler: „Jako veterán tedy začnu… Já na fotbal hodně koukám, mám ho strašně rád. V Americe jsem měl sice omezený možnosti sledovat ho v televizi, ale díky internetu jsem byl v obraze. V Tomášovi má český fotbal po delší době zase obrovskej talent v útoku. Teď v Rusku ho sleduju samozřejmě pozorně, když bude čas, zajdu na jeho zápas. A pak ho pozvu do Českého domu na pořádný dlabanec, hlavně na řízečky. Akorát se bojím, že pak přestane dávat góly!“ (usmívá se)
Necid: „Uvidíme, já jsem spíš na tu italskou kuchyni. Ale my se nějak dohodnem, že jo? Jinak, já jsem Jirku poprvé zaregistroval, to bylo…“
Hudler: „Před měsícem v bulváru!“ (směje se)
Necid: „Ne, ne, ne. Když začal hrát za mládežnickou reprezentaci, za dvacítku. A pak jsem ho samozřejmě vnímal jako hráče Detroitu. Jakmile vyhrál Stanley Cup, tak už jsem o něm věděl docela dost.“

Tudíž víte, jaký je Jiří Hudler hráč, znáte jeho přednosti?
Necid: „Řekl bych, že je rychlej, vyčůranej a umí dávat góly. Na ty osobní souboje asi moc není. Teď jsem viděl jeho zápas s Omskem. Najel si před bránu a suše to tam dal. Taky chci začít chodit na hokej, ale zatím toho volna moc nebylo.“

Trefil se Tomáš ve svém úsudku?
Hudler: „Nó… On mě úplně odstavil od těch soubojů. (usmívá se) Ale je jasné, že když se na mě podívá, dojde mu, že nejezdím po ledě proto, abych se s každým srazil a zmlátil ho. Jinak tu vyčůranost vystihl hezky, jsem klasickej českej sportovec.“

A jak vy byste ohodnotil hru Tomáše Necida?
Hudler: „Stačí si připomenout jeho akci se Slováky. Přesně takoví hráči se mi líbí. Ti, co v důležitých chvílích, když od nich něco potřebujete, předvedou něco, co vás posadí na zadek. Tomáš má talentu na rozdávání, navíc umí ve správnou chvíli ukázat fotbalovou lahůdku. S Kubou Klepišem jsme nemohli uvěřit tomu, jak výborně to Tomáš po těch houslích zvládl ještě nahrát do gólové koncovky.“
Necid: „Mně se to taky docela líbilo. (usmívá se) Ale hlavně proto, že jsme po té akci vyrovnali. Byla to vyloženě improvizace. Mohl jsem si vybrat, zda hráče obejít zleva nebo zprava, tak jsem mu dal housle.“

Zahrát na housličky to vás, Jirko, také baví, viďte?
Hudler: „Miluju to. Není nic lepšího, než si z někoho udělat dobrý den. V Rusku by to mohlo být o fous jednodušší než v NHL. Tam, když se vám to povedlo, okamžitě jste od druhého protihráče dostal bombu. Tady je na ledě mnohem víc místa. Už jsem to párkrát chtěl zkusit, ale zatím jsem do toho nešel. Až tady získám naprostou jistotu.“

Tipujete, že si jednou Tomáš zahraje anglickou Premier League?
Hudler: „Záleží, co chce on. Třeba má radši teplo a chce hrát v Itálii. Řekni, Tome, kam chceš jít hrát?“
Necid: „Nejradši bych do Chelsea. To je můj nejoblíbenější klub na světě. Dostat se do anglické ligy je mým snem.“
Hudler: „A do Chelsea jsi blázen odmala?“
Necid: „To ne. Asi až od chvíle, kdy za ni začal hrát Didier Drogba. Hlavně kvůli němu jsem fanouškem Chelsea.“

Její majitel Roman Abramovič má úzké vazby na CSKA. Může tudy vést snazší cesta na Stamford Bridge?
Necid: „Je fakt, že Abramovič je s naším prezidentem Ginerem velký kamarád. Nějaká vazba tam je, Abramovič navíc dřív pracoval v CSKA. Může to pomoci, ale to nevím stoprocentně.“

A kdyby to byl Liverpool nebo Manchester United, nezlobil byste, ne?
Necid: „Určitě ne. Ale do splnění toho snu mám pořád daleko. Já se hlavně tady musím trvale prosadit do základní sestavy. Pokud budu hrát dobře, věřím, že nabídka z Anglie přijde.“

Tu od Dynama přijal váš nový kamarád. Nedivil jste se, že z Detroitu přešel Jiří Hudler do Ruska?
Necid: „Překvapilo mě to tak na půl. Pro mě je NHL nejlepší hokejová liga na světě. Ale tu ruskou řadím hned za ni. Navíc v Moskvě se hezky žije, je kam zajít, nic mu tady nebude chybět.“

Vy byste Tomáši odešel v pětadvaceti letech z Chelsea do CSKA?
Hudler skočí do odpovědi: „Tady se teda pěkně ďobe do vosího hnízda! Já už to pozoruju delší dobu. Asi ti dám Tomáši seznam lidí, na který si musíš dát pozor! Jedno už máš, tady pan redaktor ze Sportu je první.“ (usmívá se)
Necid: „Tak hlavně je to Jirkovo rozhodnutí, asi tam byly různé okolnosti než jen hokejový, že jo?“
Hudler: „Je to tak.“

Stále jste přesvědčený, že jste udělal dobře?
Hudler: „Jsem. Třeba Martin Erat u vás ve Sportu psal, že jsem udělal největší chybu v životě. Nevím, tohle je pořád jenom sport. Největší chyby v životě podle mě vypadají jinak a mají jiný dopad.“
Necid: „Já si myslím to samé.“
Hudler: „Ono to nemá význam dokola vysvětlovat, proč jsem se tak rozhodl. Deset různých lidí na to má deset jiných názorů. Osobně jsem však čekal ještě víc kritiky na svoji osobu. Mile mě překvapil počet pozitivních reakcí.“

Tomáši, vy jste do Ruska zamířil v lednu ze Slavie. Také jste okamžitě věděl, že je to dobrá volba?
Necid: „Kdybych si nebyl absolutně jistý, tu smlouvu nepodepíšu a zůstanu v Čechách. Bylo to správné rozhodnutí, stojím si za ním.“

Vašemu předchůdci Luboši Kaloudovi to v CSKA nesedlo. Jiné talenty zase zapadly v Itálii. Je to skutečně pokaždé tak, že cizina českému fotbalistovi pomůže v rozvoji?
Necid: „Pokud hrajete v Itálii a trénujete s prvoligovými hráči, získáte vynikající zkušenosti, které jinde nedostanete. Tam hrají jenom top hráči. A pokud se tam neuplatníte, zkušenosti zúročíte v jiném klubu. Kolikrát záleží na štěstí. Stačí, aby se zranil hráč vašeho postu a rázem máte větší šanci prosadit se. Někde se zalíbíte trenérovi, jinému zase ne.“

Musel jste se v CSKA hodně dlouho rozkoukávat?
Necid: „Jsem rád, že jsem do toho šel. Hned od ledna mi dali šanci v prvním týmu, skoro v každém zápasu jsem nastoupil. Věřil mi trenér Zico a teď to vypadá dobře i pod Ramosem. Ze začátku jsem se hodně přiučil od útočníka Vagnera Lovea. Od něj se dalo odkoukat hodně věcí. A sám na sobě cítím, že jdu výkonnostně nahoru. Věřím, že se budu pořád zvedat.“
Hudler: „Podle mě to má Tomáš podobné jako já v Detroitu. V takové konkurenci si nemůžete dovolit ani na chviličku ulevit. Jakmile v kabině uvidí, že něco vypouštíte nebo nejste do party, okamžitě vás odstřelí. Ne trenér, ale tým. Aspoň v hokeji a hlavně v Americe to takhle chodí. Dnes už si kluby nezjišťují jenom herní vlastnosti hráče, velkou váhu přikládají tomu, jaký ten kluk má charakter. Zda je do party, s kým se kamarádí a tak. Před draftem si tohle kluby zjišťují. Vědí proč. Dneska bez teamworku nic nevyhrajete. Pokud všech pětadvacet lidí netáhne spolu, nemáte nárok. Fyzicky nadupaní hráči jsou dnes všude. Proto vyhrává duch týmu a strategie kouče. Mně v Detroitu postupně nechávali čuchnout víc a víc. A pak už to bylo jen na mně. Myslím, že ve fotbale to funguje podobně.“

Vám se nebude stýskat po Detroitu?
Hudler: „Asi trochu bude. Přemýšlel jsem o tom, zůstali mi tam kamarádi. Ale není mi patnáct, že jo… A já jsem šťastnej tady v Moskvě. Ze zápasu s Omskem už jsem měl výbornej pocit. To já potřebuju. Pak mi ke spokojenosti nic nechybí.“

Tomáši, kdyby bylo po vašem, kam byste Jirku v Moskvě vytáhl?
Necid: „Kdyby měl chuť na dobré jídlo, vezmu ho tady kousek od                Rudého náměstí do domu, kde je v 21. patře výborná restaurace a ještě hezčí vyhlídka na Moskvu.“
Hudler: „Italská restaurace?“
Necid: „Ne, neboj, mají tam i maso. (usmívá se) Pokud je hezky, otevřou terasu a tam si ten pohled ven opravdu užíváte. Dělají tam dobrý steak i suši. V Čechách jsem suši vůbec nejedl, pak jsem tady jednou zašel a od té doby suši miluju. Jo, tady je hezky. I tady na zahrádce, dáte si kávičku, díváte se na Kreml…“

V Moskvě jste evidentně zdomácněl, že?
Necid: „Je to tak. Už se tady vyznám, všude trefím. Vím, kdy je zácpa a kdy jsou silnice volnější. Většinou ale po tréninku odpočívám doma. Předtím si dám ještě na báze jídlo, tam nám taky dobře vaří.“
Hudler: „Kdepak máte bázu? Daleko?“ Necid: „Z bytu půl hodiny autem, maximálně čtyřicet minut. Ono to uteče. Večer se třeba sejdeme s klukama a jedeme na večeři. Nejčastěji s Jankem Ďuricou, Márou Čechem, občas s Martinem Jiránkem. Máme oblíbenou italskou restauraci, ta je super.“ Hudler: „A co myslíš, pomůžou nám Slováci v kvalifi kaci MS?“ Necid: „Janko Ďurica říkal, že to nevypustí. A pak to bude záležet na nás.“

Budou se Slováci snažit vyhrát zbytek kvalifi kace vyloženě kvůli Čechům?
Necid: „Podle mě to takhle neřeší. Chtějí prostě vyhrát. Ale zároveň vědí, že by nám výhrou pomohli. Já pevně věřím, že i my se na mistrovství světa dostaneme.“

Vy také věříte v postup?
Hudler: „No, já doufám! Rád bych se na šampionát podíval. Byl jsem v Portugalsku na EURO, v Německu na mistrovství světa. I do té Jižní Afriky bych si zaletěl.“

Vy se velmi dobře znáte s Milanem Barošem. Odkud?
Hudler: „Na Baryho jsem jezdil, ještě když hrál za Baník. A on se občas zajel podívat do Vsetína na hokej.“

Teď byste se mohli trochu pohádat. Kdo z vás dvou má těžší či složitější kariérní život?
Hudler: „To je snad jasný, že my!“ (směje se)
Necid: „Já ti to neberu.“ (usmívá se)
Hudler: „Počkej, já to nemyslel tak vážně. Vy jste na tom možná hůř. Musíte běhat devadesát minut, my si můžeme odpočinout.“
Necid: „Každý má svý. Já jsem původně měl být hokejistou. Můj táta hrál hokej a chtěl, abych ho hrál taky. Ale já měl odmalička balon u nohy, a když táta viděl, že mě fotbal bere víc, nechal mě u něj.“
Hudler: „A taky jste v rámci fotbalového tréninku chodili hrát hokej?“
Necid: „Jednou ve Slavii jsme po sezoně hráli s klukama od hokeje. Docela mě to bavilo. Dlouho jsem na bruslích nestál, ale rád bych jednou zašel.“ Hudler: „To já, když jsem ještě hrával za Olomouc, tak Sigma chodila hrát hokej pravidelně jednou týdně. A vůbec, co kdybyste se mě někdo zeptal na moji výraznou fotbalovou kariéru?“ (usmívá se)

Tak do toho... Pamatuju si vás jenom z exhibic Jágr Teamu.
Hudler: „Ano, ano. Balon u nohy, lepidlo na kopačce, to jsem byl prosím já! V Jágr Teamu jsem musel hrát posledního, protože dopředu mohli hrát jen starší kluci. Ale občas jsem pronikl do zálohy. A jako malej kluk jsem hrál fotbal za FK Holice a za Lhotu. Trénoval mě pan Horňák. Ale velkou kariéru bych ve fotbale neudělal. Nejsem moc dobrej běžec.“
Necid: „A zrovna dnešní fotbal je víc a víc o rychlosti. Je vidět, že úroveň hráčů každým rokem stoupá.“
V hokeji také?
Hudler: „Rozhodně. Každý si uvědomuje, že když nebude perfektně připravenej, druhej mu vezme místo. V létě radši všichni makají, aby to v sezoně pořádně prodali. Já se teď snažím každý den pro sebe něco dělat. Jednak musím a za druhé i chci, protože mě to baví. A hlavně teď nás čeká pořádnej nápor v lize. Od úterka jedenáct zápasů ve dvaadvaceti dnech.“ Necid: „Vážně? Ale tak to je lepší než trénovat, ne? My to máme teď taky nabitý. Hrajeme středa, víkend, středa. Ti, co hrajou zápas, tak druhý den odpočívají a před dalším utkáním trénují jenom jednou.

V Mnichově máte svého oblíbence, Luku Toniho, útočníka Bayernu. Ještě k němu vzhlížíte?
Necid: „Rád bych s ním jednou zahrál, je to můj vzor.“
Hudler: „Vážně? Luca Toni...“

Podobný typ útočníka jako vy, že?
Necid: „Je to tak. Mám ho v oblibě od té doby, co mi ho trenér Jarolím dal za příklad. Říkal mi, ať si seženu video s jeho hrou a pořádně si ho prostuduju. Tak jsem to udělal. A začal se mi líbit. Dává spoustu gólů a i když je vysokej, nohama opravdu umí.“

A taky podle Toniho po vstřeleném gólu šroubujete rukou tu žárovku u ucha, že ano?
Necid: „Taky.“ (usmívá se)
Hudler: „Co to vůbec znamená?“
Necid: „Pořádně nevím. Asi, že chce slyšet řev fanoušků. Ale třeba se pletu.“ Hudler: „Počkej, to bych příště mohl zkusit na hokeji. Zašroubovat si kolem ucha. (usmívá se) Snad to Luca Toni nemá patentovaný.“

Vy jste nikdy neměl svoji specifi ckou gólovou oslavu?
Hudler: „Ve Vsetíně jsem měl pár věcí. Ale potom v Detroitu to bylo těžký, tam jsme se po gólu moc neradovali. Starší hráči tam tyhle kravinky moc nebrali. Neviděl jsem, že by někdy Zetterberg nebo Dacjuk házeli hokejky do vzduchu, nebo si vyhodili rukavici a holí ji jakoby sestřelovali. Tam se tohle vůbec nenosí.“
Necid: „Ani když dáte rozhodující gól ve finále Stanley Cupu?“
Hudler: „To by možná povolili. Jinak ne.“

Vás v Detroitu tehdy rychle zpražili, nebo jak vám došlo, že je záhodno střídmých oslav?
Hudler: „Tam jste to pochopil rychle. V historii Detroitu hráli fantastičtí hráči a nikdo z nich se nepředváděl. Klasická oslava gólu, je tam nepsaným pravidlem.“

Tomáš má za vzor Toniho, vy jste míval vedle Jágra i Sergeje Makarova. Proč jeho?
Hudler: „Trenér Neliba mi ve Vsetíně říkal, že musím hrát jako on. Byl to dobrý příklad, ruský hokej se mi líbil vždycky.“

Kdybyste měl každý vybrat tři nejlepší české borce v tom druhém sportu, koho byste vybrali?
Hudler: „Tome, dobře si to rozmysli!“ (směje se)
Necid: „Já bych dal určitě Jágra. Ten se mi vždycky líbil. Pak bych volil Haška za to, co předvedl v Naganu.“
Hudler: „Počkej, dej mu víc kreditu než jenom Nagano, ne?“
Necid: „Tak jasně. Vím, že vyhrál Stanley Cupy. Ale mně utkvělo v hlavě hlavně Nagano, tam chytal fantasticky. To bylo něco!“
Hudler: „Kolik ti bylo při Naganu?“
Necid: „Osm let... No, tak dva hokejisty jsem už řekl. Ještě přijdu na třetího. Tebe, Jirko, zatím říct nemůžu, ty jsi ještě mladej. V pětadvaceti to máš všechno před sebou. Až časem. Takže asi Bobby Holík. Teď říkej ty. Ty to máš jednodušší!“
Hudler: „Já? A v čem proboha?! (směje se) Tak počkat. Já se snad zdržím hlasování, protože já bych vám dal klidně dvacet jmen.

Tak sem s nimi. A po pořádku.
Hudler: „Začít musím samozřejmě Pavlem Nedvědem. Pak Rosický, Čech, Poborský, Baroš, Koller. Je jich strašně moc. Určitě Kouba. Vízek, Panenka, Bomber Skuhravý, Siegl, Kuka. Na Šmicra nesmím zapomenout. To snad stačí.“