Rozhovor pro magazín Hattrick
18.05.07Deset vteřin. Pět minut. Anebo čtvrthodina. Je to málo, zoufale málo. Čas zběsile utíká, rychleji než ten nejhbitější sprinter. Tomáš Necid ho přesto dokáže zkrotit a stát se jeho pánem. Za tak krátkou dobu umí sedmnáctiletý slávistický kanonýr popravit soupeře. Bez posledního přání. Bez milosti.
Dostávají lidská jména – snad aby tyhle živly nepouštěly takovou hrůzu. A tak se oblohou nad českou kotlinou přehnal orkán Kyrill. Vytrhával stromy z půdy, odnášel ploty, sundával střechy domů. Už nějaký pátek předtím však začala řádit jiná vichřice. Sice se prohání jenom nad zelenou trávou, ale její účinky jsou neméně ničivé. Považte sami. Stačí jedna kapitola, která vypoví vše o celém příběhu. Ač spíš než literaturu faktu připomíná žánr fantasy. Reprezentační kohortě, v níž se sešikovali hráči do sedmnácti let, šlo o mistrovství Evropy. A měli nůž na krku – v posledním zápase za každou cenu potřebovali zadupat bojovné Islanďany. Jenže bylo zle nedobře. Vypadalo to, že čeští vyzývatelé skončí v mrazáku ze severních končin. Jenže dvacet minut před koncem se na hřiště vydal Tomáš Necid. Chystal se zrovna rohový kop, tak doběhl rovnou do šestnáctky. Ani se nezastavil a trkl míč do sítě. „No, on mi spadl na hlavu,“ usmívá se skromně. „Uběhlo asi sedm vteřin. Jen co jsem dorazil k bráně, už jsem běžel na půlku.“ Jenže to nebylo ani zdaleka vše. Záhy přihrál na druhý gól, a když brankář uťal jeho kličku faulem, byla z toho penalta. Čtvrtou branku si opět vyhradil pro sebe. Dostal míč za obránce, obešel gólmana a z dálky uklidil míč do sítě. „Vidím to jako dneska,“ vypráví. „Měli jsme ho jako trumf – a on to dokonale splnil,“ libuje si trenér Jakub Dovalil, jenž mužstvo vedl. Kdo by čekal, že povedený kousek všechny okolo šokuje, zmýlil by se. „Párkrát se mi něco takového povedlo, měl jsem i štěstí,“ povídá ostýchavě útočník přezdívaný Necka. Co párkrát, co štěstí... U něj nejde o shodu náhod, nýbrž o pravidlo.
Jednička z Lucemburska
Liší se už nevšedním příjmením. Je v něm něco exotického, v telefonním seznamu metropole se skví jen jednou. Patří fotbalistovu otci. „Není na každém rohu. V republice je asi patnáct dvacet rodin, příbuzné máme na Moravě i v jižních Čechách,“ vykládá Petr Necid. Pouze tím však slávistický objev nezaujal. Už jako špunt předváděl neotřelé kousky. V zápase minipřípravky pražských Stodůlek proti Zbraslavi nasázel za zápas sedm gólů, i když ani to na výhru kupodivu nestačilo – sok byl o zásah lepší. „Vzal míč a přeběhl s ním celé hřiště,“ líčí synova entrée Necid senior. I když rodiče některých hráčů nesli nelibě, že na sebe útočník strhl všechnu pozornost, jedno bylo zřejmé: Pozor, tohle je kanonýr. „Narodil se jako střelec. To bezpochyby,“ je si jistý slávistický trenér Karel Jarolím. „Když poběží pětkrát na bránu, dá čtyři góly,“ tvrdí přesvědčivě Dovalil. Klub s červenobílými dresy šutéra získal ještě coby žáka, který zaujal na školním turnaji. Jenže v D dorostu mu díky výšce – ovšem navzdory útočným schopnostem – připadla role stopera. „Bylo to z nouze. Aspoň jsem zjistil, jak vypadá hra z druhé strany,“ líčí. „Když jsme nemohli dát gól, šel jsem na jeden zápas dopředu a už jsem tam zůstal.“ Ve Slavii se Necid potkal s jiným ofenzivním esem, Tomášem Pekhartem. Společně loni vyrazili na mistrovství Evropy U-17 v Lucembursku. Dovalilův tým tehdy na protivníky vyrukoval se dvěma věžemi. „Typologicky jsou stejní: mají sto devadesát centimetrů, jsou rychlí, s dobrou střelou a zakončením,“ vyjmenovává podobnosti Dovalil. V něčem se však přece liší. „Tomáš je psychicky odolnější,“ říká Dovalil – a myslí Necida. „Tomáš si všechno víc bere, ale zase je to větší bojovník,“ pokračuje – a mluví o Pekhartovi. „On je víc do pole, já jsem spíš koncový hráč,“ nachází odlišnost i sám Necid. Ví, že pohyb na hřišti musí zlepšit, zaměřil se i na cvičení koordinace nohou. Slávistická fotbalová »dvojčata« v Lucembursku rozjela velký mejdan, Necid se s pěti trefami stal nejlepším střelcem. Přitom mohl mít ještě lepší bilanci. Hned v prvním zápase dvakrát pokořil Srbsko a začal sledovat statistiky vyvěšené v tiskovém středisku. Ve třetím utkání skupiny s Belgií však dostal po dvaceti minutách druhou žlutou kartu za skluz bez míče na polovině soupeře. Bylo jasné, že přijde o semifinále. „I ta první žlutá byla naprosto zbytečná, udělal dvě obrovské hlouposti,“ netají Dovalil. I Necid to věděl. „Byl to pocit na nic. Ale o přestávce jsem si řekl, že do toho zápasu dám všechno a pomůžu k postupu,“ líčí. Jak řekl, udělal – dvěma góly zařídil výhru 3:1. „Když se mu daří, vezme na sebe obrovské penzum zodpovědnosti,“ vypozoroval Dovalil. „A čím těžší je soupeř, tím jeho kladné vlastnosti vynikají víc.“ Boj o postup do finále Necid sledoval v televizi hotelového pokoje. Distanc by mu stejně vystavila viróza, v krku měl knedlík, ládoval do sebe vitamíny a ležel v zábalech. Proti Španělsku za něj zaskočili Pekhart s Janem Vošahlíkem a v posledním zápase turnaje čekalo Rusko. Necid věděl, že celý duel nevydrží, a tak nastoupil v 57. minutě. Mužstvu teklo do bot, jenže on ho zase vytáhl z hluboké louže ve svém stylu: v prodloužení vyrovnal na 2:2. Pak proměnil i svůj pokus v penaltovém rozstřelu – panenkovským dloubáčkem. „Díval jsem se, jestli brankář skáče do stran, věřil jsem si.“ Přesto to na triumf nestačilo. Necid padl stejně jako ostatní na trávník, který zkropily slzy zklamání. Na velkém plátně, na němž sledoval zápas, to viděl i jeho táta. „Kluci tam jenom seděli a řvali,“ vybavuje si Petr Necid. „Přitom toho tolik dokázali.“ Od té doby nosí mladý střelec na krku řetízek, který si v Lucembursku koupil. Houpe se na něm stříbrná jednička.
Kluk z plakátu
Na šampionátu si Necid udělal jméno. Vědělo se však o něm už dřív. Již v patnácti měl svého agenta, nejrychlejší byla agentura Nehoda Sport. „Bylo to nutné. Dlouho jsme ho sledovali, už v žácích kvalitou vyčníval,“ říká David Nehoda, syn slavného reprezentanta. Brzy si Necida pojistil i klub. V prosinci jsou to dva roky, co s ním v zastoupení rodičů podepsal profesionální smlouvu. Loni kanonýr postoupil do slávistického béčka a čekalo se, jak zvládne přechod do dospělého fotbalu. „Trvalo to měsíc dva,“ tvrdí kouč rezervy Luboš Kozel. I on měl užitek z gólů, při kterých Necid prokázal mazanost. Zvlášť při rozích by ho beci soupeře nejraději přikotvili k zemi. Jeho rány hlavou, to jsou údery kladivem. „Má výborný výběr místa v šestnáctce. Je výjimečně gólový. A taky chytrý, nejde do hlavičkového souboje za každou cenu. Vyhodnotí si, že obránce na míč nedosáhne, zpracuje si balon a druhým dotekem vystřelí. Jako Van Nistelrooy nebo jiní zabijáci,“ chválí Necida Kozel. O nebývalý talent začal být zájem i v jiném směru. Osobní kontrakt s ním uzavřela společnost Adidas. Stejně si počínala s jeho spoluhráči Lukášem Váchou a Marcelem Gecovem, ovšem pouze Necid je součástí hlavní kampaně. A tak loni v říjnu vyrazil na reklamní focení do Manchesteru. Nechybělo mnoho a o týden dřív by se potkal v Madridu s největšími hvězdami Davidem Beckhamem, Kaká či Michaelem Ballackem. Jenže zrovna tehdy se na zápas chystala reprezentační devatenáctka, kam byl Necid převelen. Proto se dvě hodiny mořil sám. Nejdřív si ho do parády vzaly stylistky, pak mu ukázali fotografie idola Chelsea Arjena Robbena. „Měl jsem dělat fotbalové pózy jako on. Docela jsem se těšil, ale raději zůstanu u fotbalu,“ usmívá se. Necid se stal hráčem jednoho ze dvou týmů snů, které firma sestavila. Společně s Robbenem nebo Lionelem Messim stojí ve fiktivním utkání i proti obránci Tomáši Ujfalušimu. Za úkol má přitáhnout mladé fotbalisty, jeho tvář bude propagovat značku až do mistrovství Evropy v roce 2008.
Killer flegmatik
Nedlouho poté, co se Necid vrátil z Manchesteru domů, si nesmlouvavého útočníka vytáhl do prvního týmu Jarolím. Setkat se s přísným tvrďákem však není jen tak. „Ze začátku jsem se trošku bál, jde z něho strach. Když je nazlobený a vyletí, stojí to za to,“ zjistil Necid. „Ale časem to bylo lepší a lepší. Vím, že je to dobrý trenér, který mi hodně dá,“ říká vzorně. Necid byl další mladou puškou, která se objevila ve slávistické šatně. „To je naše školička,“ culí se útočník Stanislav Vlček, když kolem něho v chodbě Rošického stadionu, přechodném domově týmu, procházejí červenobílí teenageři. „Tomáš má styl jako Honza Koller. A taky čich na góly,“ vypozoroval záhy. Jarolím začal Necidovi dávkovat příležitosti. Nebál se poslat ho na hřiště i na stadionu Tottenhamu Hotspur v odvetě Poháru UEFA. To bylo něco. „Super zážitek,“ rozzáří se útočník. „Už jenom to, jak jsem se rozcvičoval dva metry od lidí...“ V Londýně se mohl potkat se starým známým. V létě se do Anglie vydal na zkušenou jmenovec Pekhart. Kdo ví, kdo z nich by měl v jednom týmu větší šanci. „Určitě by byli konkurenti, záleželo by jen na nich,“ pokrčí rameny Jarolím. Osud vyřešil hádanku za ně. Necid se ven nehrnul, i když zájemci byli. „Zájem měly italské kluby, dva ruské i ty z Anglie,“ shrnuje Nehoda. I Tottenham zatoužil zkompletovat osvědčenou dvojici s Pekhartem. „Jenže po dohodě s rodiči jsme se rozhodli tuhle možnost neakceptovat,“ říká Nehoda. „Chci jít postupnými kroky, nespěchám. Chci se vyhrát,“ ujišťuje Necid. Česká cesta má mít následující zastávky: pravidelně hrát ligu, usadit se v týmu U-19 a nakouknout do jedenadvacítky. A tak na podzim Necid začal počítat první ligové starty. A ne ledajaké. V upoceném utkání s Jabloncem mu stačilo šest minut – a zachránil remízu 2:2. Jen o dvě minuty víc potřeboval k tomu, aby v nastaveném čase zajistil vítězství 2:1 nad Ostravou. Na taková kouzla by snad nestačili ani učitelé obranné magie v potterovských Bradavicích... Ve chvíli, kdy by se jiným rozklepala kolena, Necidem jako by projel elektrický výboj. „On se na to těší,“ všiml si Jarolím. „Vím, že prostě musím dát gól, to se hraje jinak,“ pokrčí rameny blonďák s kšiltovkou. I v těch nejvypjatějších okamžicích si před bránou počíná s neuvěřitelným klidem. „Na svůj věk je absolutně chladnokrevný,“ udivilo Kozla. „Chladnou hlavu zachová v situacích, kdy se to nepovede třicetiletým hráčům.“ „Situace, do kterých se dostane, by devadesát procent fotbalistů řešilo úplně jinak,“ přidává Nehoda, bývalý stoper. Jak jen to ten Necid dělá? „Máloco ho rozhodí,“ tvrdí Kozel. „On je v těchhle věcech takový flegmouš,“ odtuší Jarolím. „Má nervy jako špagáty,“ uzavře debatu Necid starší. Jen tak něco s Necidem nehne – ač tak v civilu nepůsobí, na trávníku hýří sebevědomím. „Takový jsem odmala,“ říká. Něco ho však přece jen vyvedlo z míry. Když se na něj po prvním ligovém zásahu sesypali žurnalisté, byl, jak to říct... prostě vedle. Zadrhával se, dalo mu práci vypravit ze sebe kloudnou větu. A spletl si i výsledek památného zápasu s Islandem. „Čekalo na mě asi deset novinářů, nastavili diktafony – a já ani nevěděl, co říkám. Na rozhovory ještě nejsem zvyklý,“ usmívá se ostýchavě. Po zápase s Ostravou se tortura opakovala. Když však odpovídal na otázku, zda věřil, že se trefí, rázem byl ve své kůži. „Tomu jsem věřil hodně,“ vyhrkl bez váhání.
Nejdůležitější šance
Jestli to tak půjde dál, mohou mít sázky na nejlepšího ligového kanonýra nového favorita. Na co jiní potřebují celý zápas, na to Necidovi stačí pár minut. A v jarní sezoně jich přitom může výrazně přibýt – zvlášť když ve Francii zmizel typově podobný útočník Pavel Fořt. „Po jeho odchodu bych mohl dostávat víc příležitostí,“ tuší Necid. „Ale záleží na trenérovi,“ dodává způsobně. „Pro Tomáše je to výhoda,“ souhlasí Jarolím. „Je na něm, jak se svou šancí naloží.“ Nemějte strach. Necid si s nimi umí poradit výtečně...